Leckoho možná překvapí označení Turecka za kolébku civilizace. Nepočítáme-li přistání Noemovy archy na hoře Ararat (se svými 5137 m n. m. nejvyšší, byť jen hraniční hoře Turecka) během biblické povodně, existují archeologické doklady o tom, že úrodnost naplavenin mezi horními toky Eufratu (turecky Fırat) a Tigridu (Dicle) na samém východě země ocenili už lidé mladší doby kamenné před více než 10 000 lety, když zde jako vůbec první opustili svou dosavadní loveckou a sběračskou existenci a usadili se v žírném kraji natrvalo. Ačkoli k Evropě patří pouhá tři procenta území dnešního Turecka, skromný to zbyteček někdejší rozsáhlé Osmanské říše, která svými chapadly kdysi opanovala mimo jiné i velkou část Balkánu, má tenhle kousek Thrákie cenu zlata. Leží při něm totiž Bospor a Dardanely (někdejší Helespont), dvě úžiny propojující Černé moře se Středozemním, které mají dalekosáhlý význam ekonomický i strategický. Odedávna tudy proudilo v obou směrech zboží mezi Asií a Evropou a Turkům patří nepřetržitě od 15. stol. Hedvábná stezka z Číny zase vedla přes Anatolskou plošinu vyplňující větší část Anatolie, poloostrova, na němž dnešní Turecko leží a kterému se už od antiky říká také Malá Asie. Leckoho možná překvapí označení Turecka za kolébku civilizace. Nepočítáme-li přistání Noemovy archy na hoře Ararat (se svými 5137 m n. m. nejvyšší, byť jen hraniční hoře Turecka) během biblické povodně, existují archeologické doklady o tom, že úrodnost naplavenin mezi horními toky Eufratu (turecky Fırat) a Tigridu (Dicle) na samém východě země ocenili už lidé mladší doby kamenné před více než 10 000 lety, když zde jako vůbec první opustili svou dosavadní loveckou a sběračskou existenci a usadili se v žírném kraji natrvalo. Na lokalitě Göbekli Tepe, která je od roku 2018 součástí Světového dědictví UNESCO, byly objeveny pozůstatky dosud nejstarších známých megalitických staveb z doby kolem roku 9600 př. n. l. Nejstarší město světa objevili archeologové v roce 1958 na jihu Turecka na lokalitě Çatal Hüyük, dnes rovněž zapsané na seznamu Světového dědictví. A Urfa na jihovýchodě země se honosí nejstarší sochou člověka v životní velikosti, vytesanou před 11 000 lety. Po skončení poslední doby ledové nastalo první velké stěhování národů z vyschlých oblastí do těch úrodnějších. Umožnili jim to ochočení koně. Prvními známými etniky na zdejším území byli Chattijci a Churrité mluvící kavkazskými jazyky a žijící tu kolem roku 2300 př. n. l. Zhruba po třech stoletích je pohltili indoevropští Chetité, kteří v Malé Asii vybudovali mezi 18. a 13. stol. př. n. l. první opravdovou říši a založili nejen své hlavní město Chattušaš, ale patrně i slavnou Tróju. Používali bronz a s Egyptem uzavřeli první mírovou smlouvu světa. Jejich jazyk, psaný klínovými znaky asyrsko-babylonského písma, rozluštil v roce 1910 profesor Bedřich Hrozný. Současníky Chetitů byli na jihozápadě dnešního Turecka Lýkové. Prosadili se vedle nich díky znalosti rud a získávání železa, které si přinesli z oblasti Kaspiku. Většinou s Chetity spíše spolupracovali a mají i podobnou mytologii. Ze své domoviny převzali také pohřbívání do skal nebo do vysokých hrobek. Přibližně v téže době se na pobřeží Egejského moře a podél řeky Menderes (řecky Meandros) usadili Kárové, Řeky časem vytlačení do hor. Po zániku chetitské říše přišli pravděpodobně z Balkánu Frýgové. Vládli z města Gordionu. Jejich král Midás byl tak chtivý zlata, až mu Dionýsos splnil jeho přání, jež se změnilo v prokletí – vše, čeho se král dotkl, se proměnilo ve zlato. Řeka Paktólos (dnes Porsuk), v níž se nakonec král vykoupal, aby se prokletí zbavil, však opravdu zlatonosná byla. Midás si údajně také vysloužil od Apollóna oslí uši jako trest za to, že v jeho hudebním závodě s Marsyem stranil druhému jmenovanému, ale historici se kloní k názoru, že takové uši byly přímo atributem fryžských vládců. Od Frýgů pochází také kult bohyně Kybelé, který se později rozšířil i jinam. Dále k jihozápadu se rozkládala říše Lýdů s centrem v městě Sardy. Jejich král Kroisos nechal ze směsi zlata a stříbra razit první mince. Po většině těchto národů zbyla na zeměpisné mapě Turecka jenom jména historických krajů. Na východ země tehdy zasahovala říše Urartu s metropolí Tušpa (dnešní Van u stejnojmenného jezera), kterou sousední Arméni považují za své první království. Ve 12. stol. př. n. l. kolonizovali západní pobřeží Malé Asie Řekové. Egypťané je nazývali národem z moře, ale přišli jak z ostrovů, tak z pevniny, a to v několika vlnách: Mykéňané, Iónové, Aiolové, Dórové… Původně mířili do Černomoří, ale v pochodu je zastavili Trójané. A tak zřejmě nikoli krásná Helena, nýbrž prosté vyžadování vysokého cla bylo pravděpodobnou příčinou trójské války. Ať už to bylo jakkoli, Řekům vděčí za svůj vznik a skvostnou architekturu světoznámá města Mílétos, Efesos, Halikarnássos (dnešní Bodrum), Pergamon, Smyrna (İzmir), ale třeba i horské Afrodisias (s výjimečným kultem bohyně krásy) či na severu kolem roku 667 př. n. l. založené.