Malířství 17. století v Čechách je spojováno především s Karlem Škrétou (asi 1610 – 1674), jistě právem pokládaným za hlavního protagonistu nového, barokního názoru u nás. Pro takové hodnocení ovšem nestačí se zabývat pouze jeho dílem, nýbrž je třeba je poznat v souvislostech tvorby umělců předcházející generace, jeho současníků i následovníků. Jen tak je možné pochopit jeho umělecký úspěch v Praze i v celých Čechách, o čemž svědčí přebírání jeho výtvarných řešení ještě v 18. století. V knize bohatě vybavené obrazovým doprovodem jsou souhrnně představeni tři Škrétovi vrstevníci, Antonín Stevens, Jan Bedřich Hess a Matěj Zimprecht, kteří vynikali nad dobový průměr, získávali významné zakázky a udržovali si osobitý malířský projev, diskutován je i jejich údajně napodobivý vztah ke Karlu Škrétovi. Malířství 17. století v Praze je pojednáno ve své institucionální a vývojové kontinuitě, s přihlédnutím k vnějším, v domácím dějepisu umění tradičně negativně vnímaným faktorům, jimiž byly přenesení císařského dvora do Vídně po smrti císaře Rudolfa II. , pobělohorská rekatolizace a třicetiletá válka. Pozornost je věnována socioekonomickým aspektům tehdejšího uměleckého provozu (cechovní organizace, životní úroveň malířů, výše honorářů) a postavení Prahy jako umělecké metropole.