Kafka okořeněný Kunderou ? tak hodnotili knihu francouzští recenzenti. Autor popisuje každodenní život v nejmenované arabské zemi, v níž vládne totalita. Román nese autobiografické rysy, hrdinou je spisovatel, který je v nemilosti. Bydlí u své přítelkyně Lamy zrovna v době, kdy propukají oslavy dvaceti let despoty u moci. Obrazy „vřavy“ se střídají se scénami „ticha“ – milování. Člověk miluje, aby odolal diktatuře. Sexem proti totalitě! Ukázka z textu Na tomhle místě bych vám rád popsal ten rámus panující všude kolem, pokud ovšem není zcela nepopsatelný. Tlampač, do kterého povykuje kápo studentů, se překrývá s dvěma dalšími reproduktory: z jedné strany tím, který je upevněný na stromě a já ho slyšel dřív, než jsem vůbec vyšel z domu, a z kterého se teď linou vlastenecké písně, a z druhé strany dalším, z něhož duní proslovy jednoho z těch komentátorů, co jsou obdařeni hlasem jako zvon a dokážou roznítit vlastenecký žár a lásku k Vůdci v každém srdci. Všechny tyhle zdroje zvuku společně dosahují jednoho jediného efektu: a to, že mi doslova zacpávají uši. Hlas oslovuje lid v průvodu: „Občané! Občané!“ a pak se rozhorlí o tom, jak nezměrná je láska manifestujících k jejich Vůdci, jak se jí nic na světě nevyrovná, leda snad ta, kterou Vůdce sám na oplátku věnuje jim. Řečník vidí dav jen jako mrňavou částečku – mezi spoustou jiných – toho obrovitého světa, který celý celičký zbožňuje Vůdce: včetně stromů, ptáků, mlhy až po dobrotivého boha osobně. Dokonce i kamení a prach se chvějí blažeností, když na ně došlápne Vůdcova noha. Nakonec komentátor uzavře svou tirádu sdělením, že Vůdce povede neodvratně svůj lid k zářivému vítězství.