Všechny postavy v této knize se vymyslely samy, nebo z nich to, čím jsou, udělali matka, otec, spolužáci, svině a kreténi. Peprné motto románu Superpozice, což je termín z kvantové fyziky i geologie, nás uvádí do světa šestadvacetileté hudebnice Izy Lewinové: jako dítě přišla do Německa s ruskožidovskými rodiči na začátku devadesátých let. Izy se ptá: Jsem Ruska, Židovka, Němka? Rozhodně si myslí, že říkat o někom, že má migrační pozadí, je blbost; ona říká „migrační popředí“. A tak glosuje svou každodennost, chodí na mejdany, hraje pro peníze, bloumá po Berlíně… Poetický jazyk se střídá s politicky nekorektním a vytváří zajímavou románovou mozaiku. Ukázka z textu Po uší, jak nejvíc to jde. Doufám, že mi Coltrane vyčistí mozek – od věštkyně, od lavičky, od tohohle skvělýho vystoupení. V nejlepším případě, aspoň na chvíli, i od tebe. A s každým Coltranovým tónem se ptám, jestli to nešlo i bez heroinu. Jestli by se bez něj obešli, on, Miles, Chet, Bill. Radši krátký život než bez heroinu? Ráda bych to zkusila. Zkusila, jestli se neuvolní něco, co možná někde kolem je, nedosažitelný za barikádou zablokovanýho myšlení a toho zasranýho strachu ze selhání. Vaše dcera je zázračné dítě! A co když ne? Co když nikde nic není? Co když člověk zjistí, že to vůbec nebyl heroin, co napsalo stále živý alba hudební historie, nebyl to heroin, co způsobilo tu úžasnou hudbu Milese, Cheta, Johna a Billa, nebyl to heroin, co jim do ucha našeptával takový nápady, ale jen a jen jejich božský génius. A protože neunesli, že jsou do prdele tak geniální, museli se předčasně zabít. A já? Jen obvyklý talent na zlaté střední cestě. Průměrné lidi čeká většinou dlouhý život. A je definitivně dané, že taková nudná osoba bez jakékoliv přidané hodnoty se nemůže přidat ke kruhu vyvolených. A proto, možná jen proto, abych tenhle fakt obešla, nebudu heroin zkoušet. Coltrane a já se spolu ještě nějakou dobu touláme.