Tereza Boučková vstupuje do cizích životů jednoznačně a nekompromisně. Třináct Šíleně smutných povídek je třináct příběhů, které mají ve svém vyznění smutek, ale mnohé jsou i ironické a plné paradoxů. Všechny povídky jsou napsané více než minimalisticky, a přitom je v nich všechno: touha po lásce, přijetí, přátelství, vnitřním míru anebo alespoň klidu ve zpustošeném nebo vyhaslém manželství, stejně jako odhodlání překonat těžkou, tragickou nepřízeň osudu. Ukázka z textu Na ulici ležel rozbředlý špinavý sníh. Jana si oblékla žlutý krimplenový kostýmek, který jí máma na podzim ušila v kurzu šití. Půjčila jí svoje lodičky z Paříže. Doprovodila ji k tržnici a tam Janě udělala kříž na čelo. Šla na nákup, poslušná. Plakala.  Přes náměstí k výboru už musela jít Jana sama. Na rohu potkala spolužačku.  Co to máš s okem? Kam jdeš tak blbě oblečená?  Na svatbu. Odpověděla.  A kdo se vdává?  Já.  Sándro přijel taxíkem, kytku sice nesehnal, ale prstýnky, ty jo. Za svědky jim šli vrátný a úřednice, co je oddávala. Jana měla odpoledne školní koncert, Sándro natáčení desky. Stihli si zajít akorát na oběd; manželé.  Před Rudolfinem se rozešli, jako vždycky. Ahoj. Pusu. Ahoj.  Večer k nim přijel s dodávkou pro Janinu postel; našel pro ně byt. Zatímco ji s kamarádem nakládal, Jana si honem balila věci na sebe, aby vypadla dřív, než přijde táta. Letní si neber, řekla jí máma, on to s tebou do léta nevydrží.