Pozoruhodný příběh o odvaze a touze přežít osvětimské peklo Vzpomínky bývalého vězně koncentračního tábora, které pokračují v tradici děl Noci Elieho Wiesela a Je-li toto člověk Prima Leviho Více než sedmdesát let po osvobození nacistických koncentračních táborů spojenci podrobně líčí Max Eisen deportace z maďarského venkova do Osvětimi-Březinky, ničivou otrockou práci v Osvětimi I, neblaze známý „pochod smrti“ v lednu 1945, bolestnou dobu po osvobození i cestu k fyzickému a psychickému uzdravení Tibor „Max“ Eisen se narodil v Moldavě v Československu v ortodoxní židovské rodině Měl rozsáhlou širší rodinu o šedesáti členech a žil na rodinné usedlosti s rodiči, dvěma mladšími bratry, malou sestřičkou, prarodiči z otcovy strany a strýcem a tetou Na jaře 1944 – pět a půl roku poté, co byl jeho kraj připojen k Maďarsku a ráno po rodinném Sederu – četníci Eisena a jeho rodinu násilím odvedli z jejich domu Byli dopraveni do tranzitního tábora v cihelně a nakonec naloženi do přeplněných dobytčích vagónů s místem určení Osvětim-Březinka Patnáctiletý Eisen přežil selekci a byl poslán do pracovního tábora Jednoho dne dostal strašlivou ránu od dozorce, SS-mana S těžkým zraněním byl dopraven do nemocnice, kde ho operoval polský politický vězeň a lékař Tadeusz Orzeszko Vzdor vážnému zranění Orzeszko zachránil Eisena před jistou smrtí v plynové komoře, když ho zaměstnal jako uklízeče operačního sálu Po osvobození a nových zkouškách v komunistickém Československu se Eisen v roce 1949 vystěhoval do Kanady, kde věnoval posledních dvacet let šíření informací o holokaustu v Kanadě i ve světě  „Mimořádné paměti“ (Edmonton Journal) „Ohromující vyprávění… v pravou chvíli přicházející studie lidského sklonu ke krutosti, ignoranci a zvrhlosti Je to ale také poselství naděje, hlasitý výkřik protestu a připomínka, že i malá laskavost může mít nesmírný dopad na život jiného člověka“ (Quill & Quire) „Vzpomínky Maxe Eisena jsou významnou, včasnou připomínkou, že hrůza nepřichází přes noc a že proti ní není nikdo imunní Podle náhodného výběru je svědectvím o zbytečném, nesmyslném lidském utrpení Kéž bychom se z něj poučili“ (Marina Nematová, autorka Prisoner of Tehran) „Podle náhodného výběru je příběh velkého patosu vyprávěný ale s prostotou a přímostí Příběh utrpení, strachu a žalu mladého chlapce ve strašlivé době na strašlivém místě“ (Rex Murphy) „Proti Maxu Eisenovi toho stálo tolik, měl tak mizivou naději, že neměl přežít Náhoda, dobří lidé a nemalý díl štěstí, to vše sehrálo svou roli, ale jeho zarputilé odhodlání překonat smrtící fyzický a psychický nápor je vskutku pozoruhodné“ (Stephen D Smith, výkonný ředitel USC Shoah Foundation) „Max Eisen upřímně a jasně odhaluje svou osobní nezdolnost a odhodlání přežít v téměř nesnesitelných podmínkách Z jeho působivých a strhujících vzpomínek, přinášejících svědectví o hrůzách Osvětimi, vyzařuje autorova lidskost a ušlechtilost“ (Barbara J Falková, PhD, docentka katedry obranných studií Canadian Forcess College/Royal Military College of Canada) „Poutavá, hrůzná četba, přetékající vzrušujícími detaily“ (Canadian Jewish News)