Stará pověst praví, že na okraji velikánské skály, na níž stojí slavný hrad Buchlov, trčí ze země velikánský kámen, který je kouzelný Ale jen za jistých podmínek: kdokoliv si na něj v dešti sedne a chce, aby mu kámen předal své kouzlo, nesmí ani v tom největším lijáku otevřít deštník Neboť na ten kámen se z nebe snášejí v malých i velkých kapkách skřítkové, kteří hlavě, na níž přistávají, přinášejí všelijakou moudrost, co se potom v životě moc hodí Jenže copak někdo vydrží sedět na kameni, když prší, natož lije? Tu do příběhu vstupuje všemi opovrhovaný sirotek Vojtyn, jehož se ujala kořenářka Horynová Díky kořenářce se Vojtyn naučil milovat přírodu se vším, co ostatním často nemusí být příjemné Jako třeba déšť, v němž obzvlášť v létě rád běhá a nechává se jím máčet A jednoho dne začalo pršet, zrovna když pásl ovce poblíž dešťového kamene Co bylo dál? To se dozvíte ve vyprávění Jiřího Stránského, spisovatele, který si svou moudrost musel tvrdě vybojovat i bez kouzel