Raühnval, bohaté knížectví ve východních Alpách. Mladý Marcus tam vede privilegovaný život jako syn zdejšího lenního pána. Až do dne, kdy dojde ke strašlivému krveprolití, při kterém je vyvražděna celá jeho rodina i všichni ostatní obyvatelé hradu. Marcus přežije díky pomoci Eloisy, dcery porodní báby, a prostí vesničané ho přijmou mezi sebe. Vláda krutého nového knížete však způsobí, že v Marcusově nitru brzy začne zrát odvážný plán – chce bojovat za svobodný a spravedlivý život nejen pro sebe, ale i pro všechny ostatní nevolníky v knížectví. Při naplňování tohoto záměru se neustále střetává s nejtemnějšími stránkami lidské existence. Navíc hrozí, že přijde o to nejcennější, co má. Ukázka z textu Strhující dobrodružství o odplatě a odpuštění, nenávisti a moci lásky   Tvář vládnoucího knížete Marcuse I. ze Saxie se na okamžik zachmuřila. Byl to mohutný, silný muž, tělo i obličej měl poseté četnými jizvami. Vypadal spíš jako prostý voják, rozhodně nepřipomínal žádného z těch elegantních německých nebo italských šlechticů. Zadíval se na syna a připomněl mu: „Marcusi, už jsem ti to říkal mnohokrát a nikdy to nepřestanu opakovat: Musíš se stát válečníkem. “  „Ale já se nechci s nikým prát…,“ špitl chlapec.  „Jak dlouho by v našich lesích přežil vlk, kdyby nebyl krvežíznivý?“ Marcus I. udeřil pěstí do stolu. „To jsme totiž my, knížata ze Saxie: vlci! Zrození k tomu, abychom poroučeli a podřizovali si jiné vlky. Dobře mě poslouchej synu. Nevím, je-li pravda to, co tvrdí církev, že moc a naše postavení se nám dostaly z boží milosti. Jedno však vím zcela jistě: Aby sis udržel moc a postavení, nemůžeš se spoléhat na Boha, ale jedině na sebe. Na svou vlastní sílu a rozhodnost, rozumíš?“  Chlapec vážně přikývl.  „Proto se musíš naučit bojovat,“ pokračoval otec. „Budeš žít v neutuchajícím krveprolití – stejně jako já a všichni naši předkové. To je náš osud a prokletí. Teď na tebe různí lidé dohlížejí, protože jsi můj syn. Ale musíš se naučit jak jim vštípit, aby si tě vážili kvůli tobě samému. Rozumíš tomu?“  Malý Marcus opět přikývl.  „A teď si běž hrát,“ vybídl ho otec s úsměvem a podal mu kousek jablečného koláče a paštiku.  „Děkuji, otče,“ vyhrkl chlapec a vzápětí vyběhl ze sálu.  Netušil, že právě teď viděl svého otce naposled.