1735 ? Londýn. Haythama Kenwaye učili jak zacházet s mečem od chvíle, kdy ho udržel v ruce. Když se jeho rodinný dům stane terčem útoku ? jeho otec je zavražděn a sestra unesena ozbrojenci ? brání Haytham domov jediným způsobem, jaký zná: zabíjí. Protože nemá žádnou rodinu, ujme se ho tajemný učitel, který ho vycvičí na smrtícího zabijáka. Haythama ovládá touha po pomstě a proto se vydává cestou odplaty: nevěří nikomu a pochybuje o všem, co kdy znal. Obklopen spiknutím a zradou je vtažen do staleté bitvy mezi asasíny a templáři. Ukázka z textu U dveří jsem našel svíčku, zapálil jsem ji, rukou zakryl plamen a posvítil jsem si na cestu na dvůr u stájí. A pokud mi bylo chladno v kuchyni, pak venku… no, venku byla taková zima, že se svět okolo zdál křehký, jako by se měl každým okamžikem rozbít; dost chladný na to, aby mě připravil o dech a vzbudil ve mně pochybnosti. Zastavil jsem se a přemýšlel, jestli mám jít dál. Jeden z koní zaržál a zadupal, což mě z nějakého důvodu přimělo k rozhodnutí. Po špičkách jsem se proplížil kolem kotců ke zdi a velkou klenutou bránou do zahrady, prošel jsem mezi vysokými, holými jabloněmi a ocitl se v otevřeném prostoru. Bolestivě jsem vnímal sídlo po své pravici a u každého okna si představoval tváře Edith, Betty, matky a otce, jak mě sledují při bláznivém pobíhání po zahradě. Ne že bych bláznivě pobíhal, přesně to by ale řekli; to by řekla Edith, když by mě plísnila, a taky otec, když by na mě vzal hůl za potíže, které dělám. Jestli jsem ale očekával z domu křik, žádný se neozval. Místo toho jsem se dostal k obvodové zdi a rychle se podél ní rozběhl k brance. Pořád jsem se třásl, moje vzrušení ale narůstalo a začal jsem přemýšlet, jestli s sebou Tom vzal nějaký půlnoční zákusek: šunku, dortíky a sušenky. Ach, a horký grog by byl taky fajn… Rozštěkal se pes. Huňáč, otcův irský vlkodav, v kotci na dvoře u stájí. Strnul jsem a dřepl si pod holé, nízko visící větve vrby, dokud štěkot neustal stejně nečekaně, jako se ozval. Teprve později jsem zjistil, proč tak náhle utichl. V tu chvíli se mi to ale divné nezdálo, protože jsem neměl důvod myslet si, že Huňáči někdo podřízl krk. Myslíme si, že útočníků bylo pět a měli nože a meče. Pět mužů se plížilo k sídlu a já byl na zahradě a o ničem jsem neměl tušení. Jak jsem to ale mohl vědět? Byl jsem hloupý kluk, nadšený z představy vzrušení a odvážného kousku, nemluvě o šunce a zákuscích. Pokračoval jsem podél zdi až k brance. Byla dokořán. Co jsem čekal? Asi že ji najdu zavřenou a Toma za ní. Že jeden z nás bude muset přelézt zeď. Že si budeme šeptat přes dveře. Branka ale byla otevřená a mě konečně napadlo, že znamení, které jsem viděl z okna ložnice, možná přece jen nebylo určené mně. „Tome?“ zašeptal jsem. Nic se neozvalo. Noc byla úplně tichá: žádní ptáci, žádná zvířata, nic. Začal jsem být nervózní a právě jsem se chystal otočit a vrátit se zpátky domů, do bezpečí teplé postele, když jsem něco zahlédl. Nohu. Vyplížil jsem se z branky do průchodu, který zalévalo špinavě bílé světlo měsíce, v němž všechno měkce, zašle zářilo – a to včetně těla malého chlapce na zemi. Seděl opřený o protější zeď, oblečený skoro stejně jako já, do kalhot a noční košile, on si ji ale nezastrčil a nyní ji měl obtočenou kolem nohou rozhozených v divném, nepřirozeném úhlu na tvrdé, zbrázděné hlíně uličky. Samozřejmě to byl Tom. Tom, jehož mrtvé oči na mě slepě zíraly zpod krempy klobouku, který si našikmo narazil na hlavu; Tom, jemuž přední část košile zbrotila krev z rány na krku, jak jsem si ve svitu měsíce všiml. Začaly mi jektat zuby. Slyšel jsem kňourání a uvědomil jsem si, že jsem ho vydal já. V hlavě se mi svářely stovky zpanikařených myšlenek. A pak se všechno začalo dít tak rychle, že jsem si ani nezapamatoval, v jakém sledu se věci staly, myslím ale, že všechno začalo zvukem tříštícího se skla a výkřikem, které ke mně dolehly od domu. Uteč. Stydím se přiznat, že hlasy, myšlenky, které se srážely v mé hlavě, všechny křičely jedno slovo. Uteč. A já poslechl. Rozběhl jsem se. Jen ne směrem, kterým chtěly. Řídil jsem se tím, co mě otec naučil? Poslouchal jsem své instinkty, anebo jsem je ignoroval? Netuším. Vím jen to, že i když každičký kousek mého já chtěl, abych uprchl před tím nejstrašnějším nebezpečím, já naopak vyrazil rovnou k němu. Proběhl jsem dvorem a vtrhl do kuchyně, sotva jsem si přitom všiml, že dveře jsou otevřené. Zaslechl jsem další křik, na podlaze v kuchyni jsem uviděl krev, a když jsem vyšel na chodbu, abych se dostal ke schodům, objevil jsem další tělo. Patřilo jednomu z vojáků. Muž se držel za břicho, víčka se mu šíleně třepotala a z úst mu tekla krev, když sklouzl umírající na zem. Překročil jsem ho, rozběhl se ke dveřím a myslel jsem na to, abych se dostal k rodičům. Vstupní síň byla tmavá, zato plná křiku, dupajících nohou a prvních obláčků kouře. Snažil jsem se zorientovat. Shora se ozval výkřik, a když jsem vzhlédl, spatřil jsem na balkóně tančící stíny a záblesk oceli v rukou jednoho z útočníků. Na.