íše se rok 1857, když se Leyla Pembertonová vrací po smrti matky na rodné sídlo svého rodu. Ačkoliv zde prožila dětství, vůbec nic si z něj nepamatuje, dokonce si nevzpomíná ani na své příbuzné, kteří ji zde přivítají. Ačkoliv se k ní všichni chovají zdvořile, Leyla vycítí, že je to jen přetvářka. I přes tvrdošíjné mlčení obyvatel Pemberton Hurst se pouští do pátrání po vlastní minulosti i domnělém prokletí, které prý na její rodině už po léta ulpívá. Ukázka z textu „Mám právo vědět všechno. “  Colin mě najednou vzal kolem ramen a podíval se na mě tak, že mi i v teple stáje přeběhl mráz po zádech.  „Proč ses jen vracela, Leylo? Myslíš si, že víš všechno, ale přitom nevíš vůbec nic. Raději znovu odjeď! Odjeď ještě dnes –“  „Ne!“  „– vrať se ke svému architektovi. Zapomeň na Pembertony. S námi budeš jen nešťastná. “  „Coline, pověz mi, prosím tě, co mi všichni zamlčují. Cítím to z jejich chování. Vím, že jak ty, tak i Theo, strýček Henry a teta Anna skrýváte přede mnou tajemství. Chtěla bych znát pravdu. Mám na to právo. “  „Nemáš právo na nic. “  „Mám stejná práva jako vy všichni, protože jsem také Pembertonová. Narodila jsem se v tomto domě. Tvůj a můj otec byli bratři. Mám právo dovědět se všechno, co se téhle rodiny týká, ať je to jakkoli ostudné nebo zahanbující. Mám právo to vědět. Proto jsem se vrátila. Ne kvůli penězům nebo krásnému oblečení!“  Změřil si mě tím pátravým pohledem, na který jsem si už pomalu začínala zvykat.  „Tak dobře,“ zamumlal. „Povím ti to. Ale slib mi jedno, že když ti to všechno vylíčím, nepřestaneš si mě vážit a nebudeš mě nenávidět za to, že jsem to byl právě já, kdo ti to řekl!“  „Coline…“  Zdálo se, že šero kolem nás houstne a vítr venku vyl tisíci hlasy. Colin začal bezbarvým hlasem vyprávět.