Lodrikova násilná smrt vyvolala v poddaných smutek a vztek. Aby pomstili milovaného panovníka, sahají ke zbraním. Zatím nikdo netuší, že se uctívaný vládce stal obětí svých dětí, posedlých vidinou moci. Zdá se, že velikášství mladého Govana nezná mezí a že ho nic nedokáže zastavit. Zároveň se pátrání po poslední aldoreelské čepelí mění v závod s časem. Neboť její magická síla může způsobit Govanův pád a zapečetit prameny zla. Potom se však vynoří pověsti, že je Lodrik naživu. Rovněž mladý Lorin vyráží do světa, aby se spolu se záhadnými spojenci postavil hordám zla. Govan však dělá všechno pro to, aby nad Ulldartem definitivně zavládla Doba temnoty. Ukázka z textu překlad: Zdeněk Sladovník Pashtak přimhouřil oči a zadíval se vzhůru ke konci obrovského sloupu, který jako osamocený káravý prst ukazoval k modré obloze. Jinak se na tomto místě nenacházelo vůbec nic kromě polorozpadlé dlažby a skromných zbytků základových zdí, připomínajících ulámané pahýly zubů. Věděl jsem, že to nebude jednoduché, povzdechl si a spustil ruku se starým plánem, který si půjčil ze sbírek v knihovně. Právě na tomto místě se měl nacházet Sinuredův úplně první chrám. A právě zde měla být, podle poznámek neznámého písaře, v kamenném sarkofágu ukryta jedna ze dvou nejmocnějších zbraní na kontinentu. Jenže palác už neexistoval, stavitelé Zakázaného města ho museli v průběhu více než čtyř set let rozebrat kámen po kameni. Sarkofág se přece obvykle ukládá do katakomb, říkal si Pashtak v duchu. Rychle se rozhlédl, jestli je v této odlehlé části města zcela sám. Potom začal ve zbytcích nádherné budovy pátrat po místu, kde býval vstup do sklepních prostor. Čichal ke každé škvíře v zemi, jestli mu snad čich neprozradí, odkud vychází zatuchlý vzduch z podzemní krypty nebo něčeho podobného. Ale všude cítil jenom obyčejnou hlínu, tu a tam – ke své značné nelibosti – také moč některého ze svých prostoduchých příbuzných, který tímto způsobem archaicky uplatňoval nárok na své teritorium. Po více než dvou hodinách, kdy ho přemohla lovecká horečka natolik, že přestal vnímat čas, byl za svou námahu odměněn. V blízkosti posledních výběžků dřívějších bažin narazil na zcela jiný pach, než jaký vydává obyčejná půda. Rychle si vyhledal nástroj v podobě starého, zlomeného meče, škrábal jím ve škvírách a tak je uvolnil. Pach zesílil. Říkal tu někdo něco? Pashtak zasunul zbraň jako páčidlo mezi kamenné desky, které přicházely v úvahu, a vší silou se zapřel do jílce. Když vyškrábal poslední zbytky sil a pořádně se do zbraně opřel, stará čepel se nebezpečně ohnula a praskla. S kletbami na rtech dopadl na zem vedle zlomené zbraně, jílec přitom držel v ruce. Na jedné straně si roztrhl šaty. Zatraceně! Ozvalo se zaskřípění. Poslední zbytky hlíny mezi spoji najednou odpadly, kamenné desky se pod inkvizitorem náhle prohnuly, zešikma se do sebe zaklínily a pak se propadly do neznámé hlubiny. Pashtak se neodvažoval nadechnout. Ale smrdutý zápach, který se k němu zespodu vznášel, ho štípal v nose. Nepomohlo, že si nos několikrát promnul, podráždění se vybilo v mohutném kýchnutí. Téměř okamžitě se země rozevřela a zlostně vrčící inkvizitor proletěl otvorem do černé tmy. Tvrdě dopadl na zem, další kamenné desky s rachotem dopadly napravo a nalevo od něj a minuly ho jenom o vlas. Pashtak zalapal po dechu, převalil se a zvedl se na nohy. Žluté oči s červenými zorničkami rychle přivykly kalnému příšeří. Ve vzduchu kolem něj se vznášel prach a třpytil se v záři denního světla, dopadajícího vzniklým otvorem dovnitř. Je to snad něco jako stará kanalizace? Půlkruhovitá chodba byla v obou směrech po několika krocích zasypaná, hromady suti znemožňovaly další průchod. Pach zatuchliny pocházel z maličké, téměř vyschlé strouhy, v níž byly tu a tam vidět zbytky zapáchající kapaliny, kterou Pashtakovy podrážděné smysly identifikovaly jako výkaly. Až Shui uvidí moje róbu a ucítí, jak páchne, asi mě zabije. Pashtak, jemuž se odporem zvedal žaludek, se opřel o zeď z pálených cihel. Zvuk uvolňujícího kamení mezitím dokázal rozlišit velice dobře, a proto ho onoho nešťastného dne nijak neudivilo, když se opět ozval. S rachotem se po zádech zřítil spolu s částí vyzděné příčky do další místnosti. Zaúpěl, vstal ze země a rozhlédl se. Tentokrát ho prozřetelnost zřejmě vedla správným směrem. Propadlá zeď ho dopravila do klenutých prostor, které mu připadaly obrovské, a pravděpodobně svého času představovaly část původního paláce, kde se uskladňovaly zásoby. Inkvizitor zavětřil a pomocí čichového orgánu začal pátrat v místnosti, z níž vedlo vzhůru široké schodiště, které však bylo rovněž zasypané haldou sutin. Místo drahocenností a proviantu, které zde bývaly v minulosti uloženy, našel pouze hromady prachu. Pashtak neobjevil nic, co by mu mohlo jakýmkoliv způsobem pomoci. Poněkud zklamaně, protože se už viděl, jak v ruce drží drahocenný, zvláštní meč, vyšel z místnosti, protlačil se otvorem do chodby z pálených cihel a zvedl hlavu. Je to nejmíň pět kroků, odhadoval vzdálenost k.