Čtrnáctiletý chlapec Juan Diego, který se narodil a vyrůstal na skládce odpadů v mexické Oaxace, má o rok mladší sestru Lupe. Dívka je přesvědčená, že zná svou vlastní i bratrovou budoucnost. Je také čtenářka myšlenek – ví, co si myslí většina lidí… Jako starší muž cestuje Juan na Filipíny, ale cestují s ním i jeho sny a vzpomínky. Jak stárneme, žijeme často ve snech a vzpomínkách intenzivněji než v přítomnosti. Nejnovější Irvingův román je příběhem o tom, co se přihodí Juanovi na Filipínách: kde se minulost srazí s jeho budoucností. Ukázka z textu Juan Diego nevěřil, že by čtenářky přitahovalo téma jeho románů: vždy tvrdil, že nejnadšenějšími čtenáři beletrie jsou ženy, nikoli muži. Na vysvětlenou žádnou teorii neměl; prostě si povšiml, že tomu tak je.  Juan Diego nebyl teoretik; hloubání nebyla právě jeho parketa. Dokonce maličko proslul tím, co pronesl v jednom interview, když ho novinář požádal o vyjádření k jakémusi otřepanému tématu. „Já nespekuluju,“ odpověděl Juan Diego. „Jenom pozoruju; jenom popisuju. “ Novinář – úporný mladík – přirozeně naléhal dál. Novináři mají rádi spekulace; neustále se spisovatelů ptají, jestli není román mrtvý, nebo jestli neumírá. Pamatujte: Juan Diego první romány, které četl, vytáhl z pekelných plamenů basurera; popálil si ruce, aby knihy zachránil. Není dobré ptát se čtenáře ze skládky, jestli není román mrtvý, nebo jestli neumírá. „Znáte nějaké ženy?“ zeptal se Juan Diego tohoto mladého muže. „Myslím tím ženy, které čtou,“ dodal zvýšeným hlasem. „Měl byste mluvit se ženami – ptát se jich, co čtou!“ (Teď Juan Diego křičel. ) „V den, kdy ženy přestanou číst – v ten den román zemře!“ vykřikl čtenář ze skládky.