Gavin Guile je arcimágem, nejmocnějším mužem světa. Je to velekněz a vládce, muž, jehož síla, důvtip a kouzlo udržují jinak vratký mír. Ale arcimágem nebude věčně a Guile ví přesně, kolik života mu ještě zbývá: pět let, během nichž má dosáhnout pěti nemožných cílů. Ale když Guile zjistí, že má syna, narozeného v dalekém království po válce, která mu dopomohla k moci, musí se rozhodnout, jak vysokou cenu je ochoten zaplatit, aby ochránil tajemství, jež by mohlo rozervat jeho svět na kusy. Ukázka z textu Kip se plížil tmou na dávné bojiště, mlha se držela nízko, tišila zvuky a tlumila světlo hvězd. Dospělí se tomu místu vyhýbali a děti sem nesměly, ale on si tady hrál snad už stokrát – ve dne. Dnes v noci sem šel s nekalými úmysly. Vyšel až nahoru na kopec, pak zůstal stát a vykasal si nohavice. Za ním šuměla řeka, nebo to možná byli bojovníci, kteří leželi pod zemí již šestnáct let. Nahrbil ramena a snažil se nepodlehnout své bujné fantazii. V mlze to vypadalo, že se nehýbe, jako by ustrnul v čase. Ale i když to tak zatím nevypadalo, slunce mělo vyjít každou chvíli. Do té doby se Kip musí dostat na druhý konec bitevního pole. Dál, než kdy hledal. Ani Ramir sem v noci nechodil. Všichni věděli, že u Dvojí skály straší. Ale Ramir nemusel živit rodinu; jeho matka všechno neprohýřila. Pevně sevřel nůž, jenž měl za opaskem, a vydal se vpřed. Nebyli to jen neklidní mrtví, co ho mohlo stáhnout do věčné temnoty. V noci tu lidé vídali stádo obrovských divokých prasat se špičatými kly a ostrými kopyty. Byla dobrá k jídlu, pokud měl člověk mušketu, nervy ze železa a uměl střílet, ale protože válka arcimágů připravila město o všechny muže, nezbývalo mnoho těch, kteří byli ochotni riskovat život kvůli kousku slaniny. Rekton už byl jen prázdnou skořápkou toho, čím býval kdysi. Starostka viděla nerada, když lidi z města zahazovali životy zbůhdarma. Kromě toho Kip neměl mušketu. Divoká prasata však nebyla jedinými tvory, kteří se toulali nocí. Horský lev a zlatý medvěd by si asi taky pochutnali na Kipově mase. Mlhu proťalo táhlé zavytí a tmou jako by se najednou ozývaly stovky kroků. Kip zkoprněl. Ach, jsou tu i vlci. Jak jen mohl zapomenout na vlky? Další vlk odpověděl odněkud z dáli. Byl to strašidelný zvuk, jako by promluvila sama pustina. Při takovém vytí musel každý ztuhnout. Mělo v sobě jistý půvab, ale člověk si z něj nadělal do kalhot. Kip si olízl rty a šel dál. Nemohl se zbavit pocitu, že někdo jde za ním. Špehuje ho. Ohlédl se přes rameno. Nikde nic. Samo sebou. Jeho matka vždycky říkávala, že má bujnou fantazii. Jdi dál, Kipe. Ta místa tě čekají. Zvířata se tě bojí víc než ty jich. Vytí navíc vždycky klame a zdá se blíž, než ve skutečnosti je. Ti vlci jsou nejspíš na hony daleko. Před válkou arcimágů byla tohle výtečná úrodná půda. Ležela hned vedle Okrové řeky a dařilo se zde fíkům, révě, hruškám, ostružinám a chřestu – zkrátka všemu. Jenže od poslední bitvy uplynulo už šestnáct let – Kip se narodil rok poté. Ale planina byla stále rozrytá a zjizvená. Z hlíny ještě vykukovalo několik ohořelých trámů ze starých domů a stodol. Po ranách z kanónů zůstaly v zemi hluboké brázdy a díry. Ty nyní vyplňoval mlžný opar, takže vypadaly jako jezírka, tunely, pasti. Bezedné. Záludné. Většina magie, které bylo užito v bitvě, se dřív nebo později na slunečním světle rozplynula, ale tu a tam se ještě třpytily polámané šípy ze zelených luxinů. Tvrdé žluté střepy, trčící ze země, by dokázaly propíchnout i podrážku z té nejtvrdší kůže. Pobertové už dávno z bojiště odnesli všechny cenné zbraně, výstroj a luxiny, ale roční období se střídala, přicházely deště, a země každoročně vydala nová tajemství. Přesně v to doufal Kip – a to, co hledal, bylo nejlépe vidět za prvních ranních paprsků. Vlci přestali výt. Nic nebylo horší než slyšet ten zvuk, při němž tuhla krev v žilách, jenže aspoň podle něj poznal, kde jsou. Zato teď… Kip polkl, ale v krku měl knedlík. Jak tak šel údolím ve stínu dvou uměle vytvořených návrší – pozůstatků obrovských pohřebních hranic, kde byly spáleny ostatky desetitisíců lidí – zahlédl Kip něco v mlze. Srdce mu vyskočilo až do krku. Drátěná kukla. Záblesk očí, tápajících ve tmě. Pak to vše pohltily mlhavé páry. Duch. Dobrý Orholame. Nějaký duch střeží svůj hrob. Dívej se na to z lepší stránky. Možná se i vlci bojí duchů. Kip se přistihl, že jen stojí a zírá do tmy. Hni sebou, tupče. Pohnul se, ale krčil se při zemi. Byl sice dost velký, ale mohl se chlubit tím, že se dokázal pohybovat jako myška. Odtrhl oči od kopce – stále žádné známky ducha ani muže, či co to bylo. Znovu však začal mít pocit, že ho někdo pronásleduje. Ohlédl se. Nic. Tiché lupnutí, jako když někdo upustí malý kamínek. A pak něco zahlédl koutkem oka. Bleskově se podíval na kopec. Ťuknutí, jiskra a srážka kamene s ocelí. Mlhy se na chviličku rozestoupily a Kip uviděl více detailů. Nebyl to duch – byl to voják, který křesal kamenem, aby zapálil doutnák. Ten se vznítil a rudě ozářil vojákův obličej a oči se mu zaleskly. Připevnil doutnák.