Druhá část nového dvoudílného románu Františka Kotlety, v němž nechybí typické ingredience pro nejkontroverznějšího autora současné tuzemské fantastiky: brutalita, sex a nadsázka Ve světě dávných bohů to vře Objevil se totiž ztracený mocný artefakt a ta, která jej získala, má s ním velké plány Ne, takové, jako by měla matka Tereza, spíš Amin, řezník z Ugandy Je tady ale jeden muž Voják, zrazený a zabitý, přesto kupodivu stále živý a plný touhy si to vyřídit s každým bohem, který se mu postaví do cesty Nejdřív ale musí zjistit, proč přežil místo toho, aby hnil na břehu řeky okusován potkany A pak? Pak už jen musí najít nejvyššího z bohů, který se, podle zlovolné šeptandy, dal na křesťanství Bez jeho pomoci totiž novou vládkyni bohů nikdy neporazí A Ježíšek se bude zlobit František Kotleta dokončuje svou divokou jízdu slovanským panteonem za řevu pistolí, vytí vlkodlaků a svištění chladných zbraní Ukázka z textu „Pšt, to jsem já,“ zašeptal jsem rychle a prudce se ohlédl skrz futra otevřených dveří do místnosti, kde po vydatném jídle odpočíval Jastarica Taky bych odpočíval, sežrat bez nohy celýho chlapa „Ty čuráku blbej,“ zaklel Libor „Pšt,“ zopakoval jsem a popošel k němu Ležel na zemi a rukou se držel za tvář Víc jsem, bohužel, nepoznal „Zlomil si mi nos,“ zahuhlal „Taky tě rád vidím, ty starej šmejde,“ řekl jsem a pak udělal něco, co bych od sebe nikdy nečekal Sklonil jsem se k ležící postavě a objal ji „Se na mě tak nelep, buzno,“ řekl, ale podle hlasu jsem poznal, že je zatraceně rád, že mě vidí „Měl si bejt mrtvej,“ dodal, když jsem ho konečně pustil „Dlouhá historie Já a umírání nějak poslední dobou nejsme kámoši, i když furt spolu flirtujeme,“ odvětil jsem „Hele, musíme odsud,“ dodal jsem po chvíli „A ta stvůra vedle?“ „Spinká jak mimino“ „Pěkný mimino, kámo Viděl jsem ho na vlastní oči a je to zrůda jak z pravěku Zavřeli nás tady čtyři Slyšel jsem, jak sežral postupně tři chlapy Bylo strašný to jenom poslouchat Jak chroupe ty kosti, na to do konce života nezapomenu Ten řev, jak je žral zaživa To lámání kostí Brrr Radši bych stál sám proti celýmu Tálibánu než proti tý stvůře A ta holka vedle, to je peklo, kamaráde Ten když se do ní pustí, tak řve hůř, než kdyby ji žral…“ Libor šeptal, ale i tak jsem v jeho hlase poznal něco, co jsem u něj ještě neslyšel Hrůzu Pravou, nefalšovanou, živočišnou hrůzu Vzal jsem ho na záda a opatrně našlapoval ven Sledoval jsem temnotu na druhé straně a modlil se, aby Jastarica dál nerušeně chrupkal Zhruba pět metrů ode dveří na svobodu se ale ukázalo, že Jastarica už dávno nespí Vyčkával, až přijde ten pravý okamžik *** „Blik,“ rozlehl se prostorem mužský hlas a v podstatě v tu samou chvíli se v místnosti rozsvítilo světlo Pocházelo z obyčejné žárovky visící někde na stropě Přesto mě dokonale oslepilo Nejdřív jsem zavřel oči úplně a pak je pomaličku otevíral „Tak tomu říkám dobrý den, když mi sám od sebe vleze skoro do huby syrový člověk Ňamka,“ řekl hlas a mlaskl tak mocně, že to zarezonovalo místností jako ozvěna Konečně jsem Jastaricu uviděl v celé jeho stvůrnosti Stejně jako Zmija dostala své jméno kvůli podobnosti s hadem, Jastarica si jej vysloužil proto, že vypadal jako ještěrka Obří ještěrka, dlužno dodat Podobně jako Zmija vypadal zhruba do pasu jako člověk Ovšem hodně velký člověk Jeho hlava i tělo odpovídaly zápasníkovi sumo o velikosti dva metry dvacet a váze sto padesát kilo Horší byla ta nelidská část Tělo se čtyřma nohama mělo i s ocasem skoro pět metrů „Si říkám, že je s podivem, že něco tak zrůdnýho prolezlo kundičkou té čubky Chors a pořád se dá šukat,“ zakroutil jsem hlavou V tu chvíli už jsem měl v ruce nůž a Libora jsem předtím poněkud nešetrně spustil na zem Po rukou se plazil směrem ke své cele „Jsi drzá ňamka Moc drzá ňamka,“ zakroutil hlavou Jastarica a proběhl místností tak, aby mi zatarasil východ ze své stáje Byl rychlý, vážně rychlý Nahý Libor se mezitím stačil odplazit co nejdál ode mě Už byl kousek od své původní cely Evidentně se mu zpátky do ní moc nechtělo, ale oba jsme moc dobře věděli, že v nastávajícím souboji mi nebude moc platný „Nemluv o jídle, zrůdičko Dostávám hlad Tak mě napadá, když tě podříznu a upeču, kanibalismus to bude jen od pasu vejš, ne?“ „Jé, zlobivá ňamka, to už tu dlouho nebylo,“ zasmál se Jastarica „Většinou ňamky jenom křičí, klepou se strachy, prosí o milost, zvrací a povoluje jim svěrač Někdy je to velká zábava,“ pokračoval Evidentně jsem ho zaujal Jeho velké černé oči zářily vzrušením Napadlo mě, že musí být v podobných místnostech zavřený už stovky let a jedinou jeho zálibou je týrání nebohých obětí před tím, než je sežere Nejspíš jsem mu skýtal naději na největší zábavu od vynálezu knihtisku „Hele, ještěrko, je mi jasný, že ti matka nikdy nekoupila lego a ty z toho máš mindrák, ale dneska mám v plánu ještě dost věcí, takže co kdybychom se prostě pustili do rohování, já ti vydloubl srdce a šel si po svým?“ Tvářil
