Ať už je osud cokoli, přebývá v horách, které máme nad hlavou – pro protagonisty románu Osm hor platí tohle tvrzení beze zbytku. Pro protagonisty románu Osm hor platí tohle tvrzení beze zbytku: v horách se do sebe zamilovali rodiče Pietra, jednoho ze dvou hlavních mužských hrdinů, v horách se Pietro seznámí s Brunem, svým nejlepším kamarádem. Výšlapy do hor se stanou výchovnou metodou Pietrova otce, samotářského chemika střádajícího v šedi Milána svůj vztek na celý svět i svůj stesk po horských vrcholech. Také Pietrův i Brunův dospělý život bude pevně svázán s horami, a to nejen s italským masivem Monte Rosa, ale i Himálajem. V románu Paola Cognettiho, který se během několika měsíců od svého vydání stačil stát literární událostí, totiž hory nepředstavují jen drsnou přírodu a nadmořskou výšku kladenou do kontrastu k civilizaci, nížině, městu, ale stávají se stylem a smyslem života, životní filozofií, vášní, volbou. Pietro, který je zároveň vypravěčem příběhu, nahlíží události více než čtyřiceti let svého života, zejména pak pevná ač křehká citová pouta, samotu i přátelství, prizmatem horských vrcholů, strmých srázů, hlubokých roklí a nepřístupných soutěsek. A třebaže si je vědom skutečnosti, že tomu, kdo zůstal doma, nelze předat to, co člověk zakouší tam nahoře, chce se o svůj vztah k horám podělit, vyprávět o nich, přenést tam čtenáře. Ukázka z textu Táta měl svůj způsob, jak chodit do hor. K meditacím příliš neinklinoval, byla v tom jen paličatost a troufalost. Při stoupání si nikdy nerozložil síly, pořád s někým nebo s něčím soutěžil, a kde se mu stezka zdála dlouhá, zkracoval si cestu po tom nejstrmějším svahu. S ním bylo zakázáno se zastavovat, bylo zakázáno si stěžovat na hlad, únavu nebo zimu, zato si člověk mohl zazpívat nějakou pěknou písničku, zvlášť za bouřky nebo v husté mlze. A taky se mohl s vytím vrhnout střemhlav ze sněhových polí.  Máma, která se s ním seznámila, když byl ještě kluk, říkala, že na nikoho nikdy nečekal ani tenkrát, zarputile pronásledoval každého, koho zahlédl nahoře před sebou, a proto člověk musel být zdatný chodec, aby na něj udělal dojem, a se smíchem dávala najevo, že si ho získala právě tímhle. Později začala před těmi honičkami dávat přednost sezení na louce nebo ráchání nohou v potoce nebo poznávání bylinek a květin podle jména. I na vrcholu se hlavně ráda dívala na vzdálené špičky hor, myslela na ty, které znala z mládí, a vzpomínala, kdy tam byla a s kým, zatímco tátu v té chvíli přepadlo něco jako zklamání a už se chtěl jen vrátit domů.