Nemajetní Szilárda Borbélye, fikce s autobiografickými prvky, je prózou až nezvykle temnou a krutou, která však přesto ve čtenáři nezanechává pocit marnosti a bezvýchodnosti. Popisuje malou vesničku na severovýchodě Maďarska s její charakteristickou uzavřeností, obyvateli, vzpomínkami a pověrami, tak jak to všechno vidí dětské oči. Autor při líčení zvoleného mikroprostředí nehodlá ani v nejmenším nic idealizovat; chudoba a bída nejsou nijak přikrášleny a venkované tvoří uzavřené společenství, jehož obzor končí těsně za humny. Dílo je považováno za nejdůležitější maďarský román nynějšího desetiletí; postupně vyjde ve třinácti zemích. Ukázka z textu Jdem a mlčíme. Je mezi náma jedenatřicet let. Jedenatřicet se nedá dělit. Jedenatřicet se dá dělit jen samo sebou. A jednou. Taková samota je mezi náma. Nedá se rozkouskovat. Musí se táhnout vcelku. Táta má vždycky mizernou náladu. Když má hodně mizernou náladu, jde do hospody. My říkáme putyka. Říká se jí také obesraná, protože lidé jsou líní ujít těch pár kroků k hajzlu. Gusta si dal postavit hajzl, protože na okrese mu řekli, že má s tou zasratou hospodou něco dělat. Ale není to nic platné. Putyka je taky na Rampě. Stejně jako obchod, ale my říkáme krám. Krám, co vede Piri. Až budu velký, taky budu chodit do hospody. Všichni chlapi tam chodí. Ale teď jsem ještě malý. Zatím chodíme jen v neděli odpoledne s klukama ke kuželkové dráze. Ta je hned za putykou. U popelnic. Stavíme chlapům kuželky a poklusem jim nosíme kouli. Jsou dny, že si vyděláme i dva tři forinty. Do hospody máme vstup zakázán. Ženské taky nesmějí do hospody ani páchnout. Tam smějí jenom mužští. Ženské tam posílají syny.