Přímočarý, upřímný a poctivý – ale také gigantický, kontroverzní a provokativní: těmito přívlastky (a ještě mnoha dalšími) je označován autobiografický román Můj boj (v originále Min kamp), který se kritika i média nebály prohlásit za literární událost 21. století a který ze svého autora, norského spisovatele Karla Ove Knausgarda, učinil globální hvězdu první velikosti. A přitom stačilo tak málo: do široka se rozepsat o sobě a o čemkoli, co se děje kolem, kdykoli odbočit z děje, vzpomínat, uvažovat. Na počátku této všeobjímající, necenzurované a místy až groteskní zpovědi stojí události spjaté s Knausgardovým problematickým vztahem k otci – právě ten a posléze jeho skon tvoří ústřední téma první části celkem šestisvazkového opusu, jímž si Knausgard dokázal znepřátelit půlku vlastní rodiny, zato však prodat jen v Norsku půl milionu výtisků a ve Spojených státech postavit stovky lidí do front na podpis. Můj boj lze totiž vnímat nejen jako příběh někoho cizího, ale též coby výpověď o nás samých, o našich myšlenkách, ke kterým bychom se často ani nepřiznali, a životech, které jsou často tak nudné. Karl Ove Knausgard si Mým bojem vysloužil přirovnání k novodobému Marcelu Proustovi, a ne náhodou. Ukázka z textu Srdce má snadný život: tluče, dokud může. Potom se zastaví. Dříve nebo později, v ten či onen den, ustane jeho tepající pohyb sám od sebe a krev začne téct k nejníže položenému bodu těla, kde vytvoří malou tůňku, viditelnou zvenčí jako tmavé, měkké místo na stále bledší pokožce, zatímco teplota klesá, končetiny tuhnou a střeva se vyprazdňují. Tyto změny probíhají v prvních hodinách tak pomalu a uskutečňují se s takovou jistotou, že v sobě mají až cosi rituálního, jako by život kapituloval podle určitých pravidel, podle jakési gentlemen’s agreement, jíž se řídí i představitelé smrti, poněvadž vždycky počkají, dokud život nevyprchá, než zahájí svou invazi do nových končin. Ta je ovšem neodvolatelná. Obrovské houfy bakterií, které se začínají šířit uvnitř těla, nic nezastaví. Kdyby se o to pokusily jen o několik hodin dřív, setkaly by se s okamžitým odporem, ovšem teď je všude kolem nich klid, takže pronikají vlhkou tmou stále hlouběji. Dobudou Haversovy kanálky, Lieberkühnovy krypty, Langerhansovy ostrůvky. Dobudou Bowmanův váček v renes, Stilling-Clarkovo jádro ve spinalis, černou substanci v mesencephalon. A dobudou srdce. Stále ještě je nedotčené, ovšem oloupené o pohyb, jemuž je přizpůsobená celá jeho stavba, je teď tak nějak podivně osiřelé, jako stavba, kterou museli ve spěchu opustit dělníci, dalo by se říct, jako nehybná vozidla, jejichž reflektory žlutě září do lesní tmy, prázdné dřevěné ubikace, kabinky lanovky, jež visí plně naložené jedna za druhou na svahu hory.  V okamžiku, kdy z těla vyprchá život, stane se majetkem smrti.