Serena je mladá pohledná žena a v posledním ročníku v Cambridge prožije krátký románek se starším mužem. Na milencovu přímluvu nastoupí do britské tajné služby MI5. Píše se rok 1972 a Británie čelí hospodářskému propadu, nepokojům a hrozbám teroristických útoků. Bojuje se na všech frontách – i na té kulturní. Tajná služba distribuuje pod zástěrkou různých nadací peníze umělcům, kteří budou propagovat „správné názory“. Tak je koncipována i operace MLSOUN. Hrdinka ovšem brzy poruší nejen základní pravidlo špionáže – nevěřit nikomu -, ale brzy i ta další: a do mladého spisovatele se zamiluje… Ukázka z textu Byli jsme jako cizí lidé, kteří vědí naprosto přesně, co mají dělat. Z Toma čišela toužebná něha, v které jsem se úplně rozpouštěla. Blížilo se to téměř utrpení. Vzbudilo to ve mně silný ochranářský cit, až jsem si říkala, jak jsme tam spolu leželi v posteli a on mi líbal ňadra, zda bych se ho neměla jednou zeptat, jestli nemám vysadit pilulky. Ale nechtěla jsem ve skutečnosti dítě, chtěla jsem jeho. Když jsem mu stiskla pevný zakulacený zadek a přitáhla si ho k sobě, myslela jsem na něho jako na dítě, které bude jen moje, o které budu pečovat a nikdy ho nespustím z očí. Byl to pocit, jaký jsem kdysi zažila v Cambridgi s Jeremym, ale tehdy jsem si dělala iluze. Tentokrát se pocit, že ho celého obklopuji a že ho vlastním, blížil bolesti, jako by všechny ty nejlepší zážitky, jaké jsem kdy měla, v sobě skrývaly nesnesitelně ostrou hranu.  Nebylo to jedno z těch divokých, propocených setkání, jaká následují po dlouhém odloučení. Náhodný kolemjdoucí voyeur, který by dokázal nahlédnout za závěsy ložnice, by uviděl konvenční, nepodnikavý pár v misionářské poloze, který je sotva slyšet. Naše vytržení nám tajilo dech. Sotva jsme se hýbali, protože jsme se báli, že bychom to měli hned za sebou. Ten zvláštní pocit, že teď je a vždycky bude zcela můj, ať chce nebo nechce, byl beztížný a prázdný a já se ho mohla v kterémkoli okamžiku zříct. Tom mě zlehka líbal a pořád dokola mumlal moje jméno. Snad to byla chvíle, kdy jsem mu to měla říct, okamžik, kdy by nedokázal uniknout. Teď mu to řekni, opakovala jsem si. Řekni mu, co děláš.  Když jsme ale z toho snu procitli, když se do nás opět vlil okolní svět a my uslyšeli hluk dopravy pod oknem a supění vlaku vjíždějícího do brightonského nádraží a když jsme začali promýšlet plány na zbytek večera, uvědomila jsem si, jak blízko jsem se ocitla sebezničení.